Má cesta k panenkám
Když jsem byla malá, moc ráda jsem si prohlížela maminčiny časopisy Burda. Jednou jsem narazila na obrázek panenky. Panenka měla krásně propracovaný obličej, ač byla pouze látková. Měla tvarovaný nosík i rty a zavřená víčka. A nebyly vidět žádné švy. Jak to bylo možné? Záhada nad záhady. Časopis cizojazyčný, tehdy mimo moje schopnosti porozumět.
Touha přijít věci na kloub tu však již zůstala, i když na dlouhou dobu upadla v zapomnění.
Když se mi narodila dcerka, na panenku jsem si vzpomněla. A narazila jsem na waldorfské panenky. To bylo ono! Naprosto mne uchvátily, protože byly tou hledanou odpovědí. Nejprve jsem si koupila pár balíčků se střihy a materiálem v
Ignisu. K mému potěšení si dcerka ušité panenky nanosila s nadšením do postele a vystrkala ven všechny plastové panenky (protože ty prý tlačí a píchají). A pak jsem tomu propadla úplně. Začala jsem jednoduchými panenkami pro batolátka a jak děti rostly, rostly i panenky a moje zkušenosti. Začala jsem experimentovat se střihy a různými postupy.
Vše co vyrobím, konzultuji se svými dětmi. Protože panenky se musí líbit především dětem. Díky nim také vím, že příliš detailní a realistické vypracování obličeje kupodivu nevede k většímu nadšení dítěte. Prostě, všeho s mírou.
V současnosti se stále inspiruji panenkami, které vychází z waldorfského prostředí, ale za čistě waldorfské je nepovažuji a ani nechci. Baví mne zkoušet nové možnosti, které materiál poskytuje a vždy s napětím očekávám, jaká panenka se zrodí. Od maličkých panenek do domečku na hraní až po veliké fyziopanenky k použití na rehabilitacích a výuce.
A navíc, po tolika hodinách, kdy je mám v ruce, si k nim vytvářím pouto. Panenky vlastně nevyrábím, jen jim pomáhám na svět. Nejsou věcí, kterou by člověk mohl dělat jako na běžícím pásu. Naopak, každá je jiná, neopakovatelná. Jako děti. A má duši.