Cesta k panenkám

Má cesta k panenkám

Když jsem byla malá, viděla jsem v časopise Burda obrázek panenky. Panenka měla krásně propracovaný obličej, ač byla pouze látková. Záhada nad záhady. Časopis cizojazyčný, tedy mimo moje schopnosti porozumět. A touha přijít věci na kloub tu už zůstala.
kloubová minipanenka, jedna z prvních panenek. Má cesta k panenkám
Až po dlouhé době jsem náhodou narazila na waldorfské panenky. Naprosto mne uchvátily, protože byly tou hledanou odpovědí. Nejprve jsem si koupila pár balíčků se střihy a materiálem v Ignisu. A pak jsem tomu propadla úplně. Začala jsem jednoduchými panenkami pro batolátka a jak děti rostly, rostly i panenky a moje zkušenosti. Začala jsem experimentovat se střihy a různými postupy.
K mému potěšení si dcerka ušité panenky nanosila s nadšením do postele a vystrkala ven všechny plastové panenky (protože ty prý tlačí a píchají).
Ještě dnes si chce adoptovat všechny nové panenky. Je to velmi odborný poradce. Díky ní také vím, že příliš detailní vypracování obličeje kupodivu nevede k většímu nadšení dítěte. Prostě, všeho s mírou.
V současnosti se stále inspiruji waldorfskými panenkami, ale za čistě waldorfské je nepovažuji a ani nechci. Baví mne zkoušet nové možnosti, které materiál poskytuje a vždy s napětím očekávám, jaká panenka se zrodí. Snažím se vložit do nich duši. A navíc, po tolika hodinách, kdy je mám v ruce, si k nim vytvářím pouto. Panenky vlastně nevyrábím, jen jim pomáhám na svět. Nejsou věcí, kterou by člověk mohl dělat jako na běžícím pásu. Naopak, každá je jiná, neopakovatelná. Jako děti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..