Cesta k panenkám

Má cesta k panenkám

Když jsem byla malá, viděla jsem v časopise Burda obrázek panenky. Panenka měla krásně propracovaný obličej, ač byla pouze látková. Záhada nad záhady. Časopis cizojazyčný, tedy mimo moje schopnosti porozumět. A touha přijít věci na kloub tu už zůstala.
kloubová minipanenka, jedna z prvních panenek. Má cesta k panenkám
Až po dlouhé době jsem náhodou narazila na waldorfské panenky. Naprosto mne uchvátily, protože byly tou hledanou odpovědí. Nejprve jsem si koupila pár balíčků se střihy a materiálem v Ignisu. A pak jsem tomu propadla úplně. Začala jsem jednoduchými panenkami pro batolátka a jak děti rostly, rostly i panenky a moje zkušenosti. Začala jsem experimentovat se střihy a různými postupy.
K mému potěšení si dcerka ušité panenky nanosila s nadšením do postele a vystrkala ven všechny plastové panenky (protože ty prý tlačí a píchají).
Ještě dnes si chce adoptovat všechny nové panenky. Je to velmi odborný poradce. Díky ní také vím, že příliš detailní vypracování obličeje kupodivu nevede k většímu nadšení dítěte. Prostě, všeho s mírou.
V současnosti se stále inspiruji waldorfskými panenkami, ale za čistě waldorfské je nepovažuji a ani nechci. Baví mne zkoušet nové možnosti, které materiál poskytuje a vždy s napětím očekávám, jaká panenka se zrodí. Snažím se vložit do nich duši. A navíc, po tolika hodinách, kdy je mám v ruce, si k nim vytvářím pouto. Panenky vlastně nevyrábím, jen jim pomáhám na svět. Nejsou věcí, kterou by člověk mohl dělat jako na běžícím pásu. Naopak, každá je jiná, neopakovatelná. Jako děti.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.